Král vzduchu
František MALKOVSKÝ
Autor:
František Malkovský
Můj propagační let po Švýcarsku
Když jsem startoval 4. dubna t. r. v 10 hod. 48 min. v Praze, abych předvedl ve Švýcarech sportovní jednoplošník Avia B. H. 11 a motorem Walter 60 ks, bylo počasí dosti nepříznivé - nízké mraky, špatná viditelnost, silný protivítr, ale maje zkušenost s Hosičkou, jak jí již od jejích začátků říkáme, vydal jsem se snadno do Mnichova za 3 hodiny letu a druhý den za 2 hodiny 50 minut přeletěl jsem přes Friedrichshafen a Bodamské jezero do Dübendorfu u Curychu, kde jest největší švýcarské letiště.
6. dubna t. r. udělal jsem několik letů se členy švýcarského Aeroklubu a 7. dubna provedl jsem pod kontrolou předsednictva švýcarského Aeroklubu předepsané lety výškové, rychlostní, v měření délky startu a přistání atd.
Bohužel silný nárazový vítr znemožnil mi další předvádění tím, že při přistání přes hangár srazil mne větrný vír s výše asi 5 metrů prudce k zemi, při čemž praskl podvozek a letoun se poškodil.
Nezbylo nic jiného, než předvádění přerušiti a jeti pro nový stroj. Přijel jsem 11. dubna t. r. do Prahy a chtěl jsem 13. dubna znovu startovati s novým strojem. Ale špatné počasí, které zdrželo v Praze všechna poštovní letadla, zlepšilo se teprve 18. dubna, takže jsem se do Curychu dostal teprve 19. dubna odpoledne.
Po ukončení předvádění v Curychu odletěl jsem dne 22. dubna do Bernu. Tam se mi stala druhá nehoda, bohudíky již poslední. Při přistávání vběhli mi na letiště lidé a nechtěje do nich vletěti, musil jsem stočiti aparát do špatného terénu. Tam jsem zajel do příkopu, při čemž se poškodil podvozek, vrtule a svůj nos, kterým jsem naletěl na rozdělovací desku. Porouchané součástky letounu byly rychle vyměněny, nos byl prohlédnut lékařem a ovázán, takže jsem předvádění mohl příští dva dny ukončiti.
24. dubna t. r. udělal jsem návštěvu na našem vyslanectví v Bernu a byl jsem pozván panem min. Veverkou na koncert, který tam pořádal známý houslista Váša Příhoda, opěvaný švýcarskými časopisy. Byl to velice příjemný večer a když jsem dne 26. dubna startoval v Bernu a zatočil se několikráte nad naším vyslanectvím, mával mi veškerý personál na rozloučenou. Odletěl jsem do Thunu. V Bernu i v Thunu prohlédli si letoun členové KTA. a vykonali se mnou na něm několik letů. Malá Avia se velice líbila a pln spokojenosti odletěl jsem 1. května do Basileje.
Tamní noviny oznámily velkým sloupcem můj přílet a na letišti se shromáždilo hojně obecenstva, které mne s velkým zájmem sledovalo. Akrobacií jsem svoje předvádění skončil.
Noviny přinesly ve sportovní rubrice velice příznivé posudky o letounu i o mém skromném umění. První květen na basilejském letišti byl novinami nazván "ein Flugtag an Miniature" a nejen zúčastnění odborníci, ale i přihlížející obecenstvo (a bylo ho černo kolem letiště) byli spokojeni.
Druhého dne odletěl jsem do Neuchatel, kde jsem přistál na malém letišti v Colombier. Zde měl jsem se zdržeti až do 7. května, neboť jsem slíbil, že se zúčastním leteckého meetingu, který neuchatelský klub pořádal ve dnech 5. a 6. května. Ve čtvrtek dne 4. května, když bylo oficielní předvádění v Neuchátelu skončeno, odletěl jsem do Lausanne, kam jsem byl pozván presidentem lausanského Aeroklubu a chefem letiště panem Henry Strubem. Před přistáním provedl jsem řadu loopingů, tonneau, renverssement a vývrtek, a když jsem přijel se svým strojem k hangaru, byl jsem okázale uvítán plukovníkem Schiblerem, voj. posádkovým velitelem, presidentem Aeroklubu, švýcarskými důstojníky letci a mnoha členy Aeroklubu.
Několik fotografů pořizovalo obrázky, takže malá Avia se svou posádkou byla se všech stran důkladně ofotografována. Poté následovalo obvyklé předvedení akrobacie, které bylo od samého startu až do při stání kinematografováno pro švýcarské biografy.
Noviny nazvaly Avii "bijou de l´air" a chválily ji i motor Walter dlouhými sloupci.
Téhož dne chtěl jsem odletěti zpět do Neuchatelu, ale prudká bouře, která mne zastihla nad Yverdonem, mne donutila vrátiti se do Laussanne a přiletěl jsem do Neuchatelu teprve v sobotu dopoledne, letě nízko pod hustými mraky, ležícími nad neuchatelským jezerem. Odpoledne po druhé hodině začal meeting, ke kterému přiletěl z Francie známý letec Doret na svém Dewoitinu. Počasí se mezitím vyjasnilo, ale meeting začal nešťastně. Jedním z prvních čísel programu byl seskok padákem, který provedl známý švýcarský parachutista Buser. Vyskočil asi s výšky 500 m, ale padák se nerozevřel a ubohý Buser zřítil se před očima diváků k zemi, kde zůstal s roztříštěnými údy mrtev ležet. Byla to smutná podívaná na mrtvého ubožáka, se kterým jsem několik minut před jeho seskokem ještě hovořil, neboť jeho akvisity byly složeny poblíž mého stroje v hangáru. Vysvětloval mi, že jeho padák jest naprosto spolehlivý a že s ním provedl již 46 seskoků. Ukazoval mi, jakým způsobem jest zabezpečen, aby se lana padáku nezapletla, a aby se padák rovnoměrně rozevřel. Všechna lana měl totiž svázána slaboučkou vlněnou nití, která se při rozevření padáku měla přetrhnouti. Podle dobrozdání technických odborníků, kteří se na místo dostavili, byla však tato nit příliš silná a nepřetrhla se. Po tomto nešťastném seskoku byla řada na mne, abych ukázal, jak můj stroj dobře ve vzduchu poslouchá a co všechno dovede. Provedl jsem značně nízko nad zemí řadu loopingů, tonneau a ostatních akrobatických figur. Při přistání ozval se bouřlivý potlesk a pozdravné volání, do něhož mísilo se i české nazdar, neboť v Neuchatelu jsou velké pensionáty, ve kterých koncentrují se chovanky ze všech evropských zemí.
Nebylo mi, bohužel, možno s nimi promluviti, jelikož jsem se musil připraviti k hlavnímu bodu programu, t. j. závodu "Coupe chalenge Montres Zenith", který záležel v tom, že se musilo shoditi hlášení na kotě 1181, kde byl vyložen bílý kříž a po té se musilo přesně přistáti na bod na letišti bílým plátnem označený.
Vzdálenost dopadu od středu kříže a vzdálenost nosu letadla od bodu přistání byly sečteny, k nim pak připočteno určité číslo, vypočtené formulí z rychlosti a užitečného zatížení letadla. Pilot, jehož číslo bylo nejmenší, měl býti vítězem závodu, ale cenu mohl získat jen pilot na švýcarském stroji. Startoval jsem jako druhý, ovšem "hors coucours", protože moje letadlo nebylo ve Švýcarech imatrikulováno. Kopec, na kterém mělo býti hlášení shozeno, byl obklopen deštěm a mraky. Můj mechanik Ulmann, který se mnou měl letěti, pokukoval starostlivě po deštivé cloně a roztrhaných mracích, které kopec halily, podíval se pak na mne, a když jsem přikývl, přikročil k vrtuli a nahodil motor. Na znamení kontrolorů času zabzučel plnými obrátkami a Avia odlepila se od země, směřujíc do deštivé clony. Proletěl jsem jí, prodral jsem se mraky a přímo před sebou uviděl jsem bílý kříž na vysokém kopci. Se strojem rychle letícím přeletěl jsem kříž, shodil hlášení a prudkou zatáčkou vracel jsem se zpčt k letišti. Úplně promočený, s vypnutým motorem jsem přistál a zastavil se čelem letadla 8 m 50 cm od bodu, označeného k přistání. Bylo to nejlepší přistání dne. Kam padla tuba, nemohl jsem dobře pozorovali, poněvadž mi ji zakrylo křídlo při prudké zatáčce a ohlížcti jsem se mnoho nemohl, poněvadž jsem již byl v řídkém mraku a dešti. Mezitím vykonal pilot Doret svoji přízemní akrobacii a Romaneschi seskočil s padákem, prováděje před tím na visuté hrazdě, vypuštěné z letounu, krkolomnou akrobacii nad hlavami přihlížejícího obecenstva. Večer byl jsem pozván na ples, pořádaný k poctě přítomných letců. Druhého dne byl program opakován a přerušen prudkým lijákem. Večer byly rozdělovány ceny a tu při předčítání výsledků dověděl jsem se, že jsem byl v závodě prvním, maje nej- menší výsledek součtu bodů: 38.2. Následující závodník měl již 59.1 a třetí 69.6. V upomínku byla mi dána veliká bronzová plaketa, znázorňující letoun při přeletu Alp, a byl jsem bouřlivě pozdravován všemi přítomnými.
Den nato odletěl jsem zpět do Curychu a připraviv se na zpáteční cestu, rozloučil jsem se se všemi dobrými kamarády.
9. května odpoledne přiletěl jsem do Mnichova a telegrafoval jsem na pražské letiště, že 10. května v 11 hod. přiletím do Prahy. Když jsem se ráno probudil, chumelilo se jako v zimě a meteorologická hlášení oznamovala po celé trati sněhové bouře, takže poštovní letadla nesměla odletěti. Telegram však byl odeslán, a tak, spoléhaje se na svoji Avii a na osvědčený motor Walter, pustil jsem se do sněhové vánice, ovšem o 2 hodiny později, než jsem zamýšlel. Přesně v poledne přiletěl jsem všecek zkřehlý do zlaté matičky Prahy. Cestu z Curychu do Mnichova urazil jsem za 1 hod. 50 min. a z Mnichova do Prahy za 2 hod. 10 min. Uvážíme-li, že vzhledem k sněhovým bouřím nemohl jsem letěti přímo, měla maličká Avia s motorem Walter 60 k. s. po celou dobu letu se silným stranovým větrem průměrnou rychlost 160—170 km za hodinu. Na letišti v Praze byl jsem opravdově překvapen nádherným uvítáním, které mi připravila nejen továrna Avia a Walter, nýbrž i zástupci Aeroklubu, Svazu pilotů, ředitelství letiště a mnoho jiných.
Kruh příznivců mi srdečně blahopřál k výbornému výsledku při závodu v Curychu a k přeletu do Prahy za tak nepříznivého počasí, kdy veškeré obchodní linky se letu vzdaly a malá Avia a motor Walter opětně dokázaly pod vedením pevné vůle vyspělost československého leteckého průmyslu.
Kpt. pol. pilot T. Malkovský
Letectví č. 5, 1928
Sbírka Michala Duba