|
Na téma zalétávání akrobatických modelů bylo už napsáno mnoho článků a zaručených receptů. Přesto ale dostávám řadu dotazů ze kterých vyplývá, že tato problematika je stále řadě lidí dost nejasná. Otevřeně řečeno, mnoho věcí je nejasných i mě. V řadě časopisů a na mnoha internetovských serverech byla popsána celá řada zaručených postupů. S mnohými bych se částečně ztotožnil, s mnohými ale rozhodně ne. Rozhodně nechci tvrdit, že můj postup je zaručeně správný a jediný, proto jsem tento článek nazval „Jak zalétávám …….“ a ne „Jak správně zalétat model letadla“.
U většiny zalétávacích postupů jsou popsány letové manévry – zásahy do řízení, reakce modelu při nich a podle reakcí následné korekce seřízení. To je postup logický a jistě správný, háček však bývá v tom, že určitou chybnou reakci modelu lze korigovat několika prvky, a to je ten hlavní problém – kterými. Jako příklad uvedu vertikální let modelu nahoru. Model se vždy odchyluje od ideální kolmice. Pomineme-li vliv větru, může být příčin stranové odchylky hned několik – reakční moment vrtule, vyosení motoru, seřízení směrového kormidla, úhel seřízení modelu a nebo těžší jedna polovina křídla. Klonění může začít už při náletu z horizontálního letu překroucením výškového kormidla nebo různou výchylkou polovin výškového kormidla. Myslím že to na úvod stačí a to jsem pominul nejrůznější zkroucení a nesymetrie celého modelu. Sami vidíte, že jednoznačný recept na všechny modely je velmi komplikovaný. Po několika letech nejrůznějšího bádání jsem dospěl k názoru, že se při zalétávání modelu nebudu až tak zabývat příčinami odchylek od ideální stopy modelu, ale především nastavením řídicích prvků tak, aby výsledný let seřízeného modelu připomínal ideální stav. Takže jak nejlépe začít?
Zalétávání modelu začíná na stole v dílně. Budeme předpokládat, že model je vybaven oddělenými servy pro řízení levého i pravého křidélka a pravé a levé poloviny výškovky. Dále předpokládám, že spřažená serva pro jednu funkci (připojená přes V-kabel) jsou seřízena tak, že se v neutrálu a po celé dráze pohybu navzájem neovlivňují a nevydávají nejrůznější pazvuky dokumentující jejich křížení a značný odběr proudu i v klidovém stavu. Dále je třeba zajistit, aby při kniplu v neutrálu byla i kormidla v neutrálu a výchylky levého a pravého křidélka a levé a pravé poloviny výškovky byly shodné. Já to dělám s využitím malých úhloměrů s mini-olovnicí přilepených samolepkou ke koncům kormidel (viz obrázek). V době počítačových souprav není takové seřízení žádným problémem.
 | P?ípravek pro m??ení výchylek kormidel |
Velmi důležitou roli při zalétávání mohou sehrát zvolené maximální výchylky kormidel a to zejména u výškovky. Modely jsou obvykle koncipovány pro visení a 3D létání a tomu odpovídají velké plochy a výchylky kormidel. U výškovky to bývá kolem 45°. S takovým modelem se ale bez dvojích až trojích výchylek a mohutných exponenciálních křivek v řízení prakticky nedá letět. Pro odlétání celé akrobatické sestavy stačí zhruba 25% takových výchylek, takže pozor!!!
Úkolem prvního startu je prozkoumat letuschopnost modelu. Pro první let doporučuji velké travnaté letiště, protože model nemáme příliš v ruce a nelze očekávat přistání k noze. Ani zhasnutí motoru nelze vyloučit, takže velká přistávací plocha není rozhodně k zahození. Po startu modelu provedeme první korekce trimem křidélek a výškovky tak, aby model jakž takž letěl rovně. Vyzkoušíme především přímý let a reakci při přitažení výškovky do mírného přemetu. Dále v patřičné výšce vyzkoušíme minimální rychlost, abychom se připravili na přistání. Po úspěšném přistání modelu a uklidnění pilota si model prohlédneme a to zejména s ohledem na možné uvolnění šroubových či jiných spojů vlivem vibrací. Je-li vše v pořádku zkontrolujeme polohu kormidel a případné odchylky od neutrálních poloh. Při výrazných odchylkách kormidel od neutrálních poloh je třeba se nad příčinou zamyslet a překontrolovat případné překroucení modelu. Je-li vše jakž takž v pořádku, můžeme přistoupit k seřizování modelu.
Polohu těžiště nastavíme podle údajů výrobce modelu. Nemá-li model tendence padat sám od sebe do vývrtky a při ubrání plynu při vodorovném letu začíná přiměřeně klesat je asi jeho poloha v pořádku.
1) Jako první je třeba provést seřízení rovného letu křidélky a směrovkou. Létáme vodorovně na plný plyn, model vždy vyrovnáme křidélky do vodorovné polohy křídel a pustíme knipl křidélek. Odchylky od rovného letu odstraníme trimem křidélek. Každý pokus opakujeme několikrát, abychom se ujistili, že seřízení je správné. Nyní provádíme totéž, ale v letu na zádech. Objeví-li se při letu na zádech odchylky od přímočarého letu, znamená to, že je třeba trimovat směrovku. Řídíme se přitom následujícím pravidlem: Zatáčí-li model při normálním letu i letu na zádech na stejnou stranu, je třeba korigovat trim křidélek a naopak zatáčí-li model na různé strany korigujeme směrovkou. U modelů které jsou prakticky bez příčného -V- lze rozpoznat vliv křidélek a směrovky podle typu zatáčení. Směrovkou zatáčí model téměř „naplocho“ kdežto křidélky se nejprve kloní na jedno křídlo a teprve potom zatáčí do strany. Tento postup opakujeme tak dlouho až je vše naprosto v pořádku. Při testování létáme vodorovně nebo raději klesáme, abychom eliminovali případný vliv nestejných výchylek nebo překroucení polovin výškovky. Zatáčení modelu do stran může být způsobeno i chybným vyosením motoru – na to lze přijít pozorováním chování modelu při ubrání plynu. Mnohem více se však chybné vyosení motoru projevuje při vertikálních manévrech viz bod 2.
2) Další významné seřízení se týká vertikálních manévrů. Tato seřízení je třeba dělat za úplného bezvětří. S modelem vyletíme do dostatečné výšky a v poloze trupu letadla bokem k nám přejdeme do kolmého sestupného letu. Odchylky od kolmice seřizujeme trimem výškového kormidla. Můžeme i ověřit zatáčení modelu do stran, to by ale mělo být po postupu v bodě 1 v pořádku. Toto seřízení lze provádět i změnou úhlu seřízení křídla nebo výškovky – to v případě, že výškové kormidlo vychází výrazně nataženo nebo potlačeno. Prostě cílový stav musí být takový, že model provádí kolmý střemhlavý let perfektně rovně. Je-li tomu tak, můžeme začít s vertikálním stoupavým letem. Opatrně čtvrtpřemetem přejdeme do kolmého stoupavého letu a sledujeme chování modelu. Odchylky od kolmice je třeba korigovat vyosením motoru. Také může být problém s celkovým seřízením úhlů motor – křídlo – výškovka, což je ale mimo rámec tohoto článku. Základní poselství dle bodu 2 zní: Model musí kolmo dolu a kolmo nahoru létat absolutně rovně.
3) Podle chování modelu při vertikálním stoupavém letu lze upravit i stranové vyosení motoru. Platí, že čím pomaleji model letí a slábne účinek ploch, tím více se na jeho letu projevuje reakční moment od vrtule.
4) Dalším důležitým prvkem, který je třeba seřídit, je přechod modelu do kolmého stoupavého letu. Letíme vodorovně na plný plyn a postupně přitahujeme výškové kormidlo a sledujeme reakce. Příčin bočení může být několik. Při prudkém přitažení se často projevuje nestejná hmotnost polovin křídel (možno staticky vyvážit) nebo odtržení proudnic na jednom křídle či výškovce – s tím se mnoho dělat nedá, snad jen zmenšit výchylky výškovky nebo posunout těžiště dopředu. Při „rozumném“ poloměru oblouku bývá nejčastější příčinou chybné seřízení polovin výškového kormidla. Poloviny mohou být navzájem překrouceny, nebo má každá jinou velikost výchylky. Existuje ještě celá řada vlivů pochopitelných i méně pochopitelných, ale důležité je tyto vlivy eliminovat. S modelem, který nestoupá rovně se akrobacie létat nedá. Zvednout model z normálního vodorovného letu nebo letu na zádech do kolmého stoupavého letu je vůbec velmi složitý manévr. Zejména za větru je třeba trvale korigovat křidélky a směrovkou. Máme-li tento manévr provádět s neposlušným modelem, je to o mnoho horší. Postup seřizování výškovky vypadá následovně: Létáme v normálním letu nebo na zádech a plynulým přitahováním nebo potlačováním přecházíme do kolmého stoupavého letu. Zatáčí-li model při obou pokusech na stejnou stranu, jsou obě poloviny výškovky překrouceny. Zatáčí-li model na různé strany, je třeba upravit velikosti výchylek. Na mých modelech mám obvykle různé výchylky polovin výškovky nahoru i dolu – hlavní cíl je žádné bočení při přemetech. Jsem si vědom toho, že tím eliminuji i jiné nesymetrie modelu – ne jen výškovky, ale důležitý je výsledek. Po těchto korekcích doporučuji zkontrolovat seřízení podle bodu 1.
5) Posledním důležitým letovým manévrem je nožový let. O tomto manévru bylo již mnoho napsáno a to zejména v dobách slabých motorů. Je pravda, že s těžkým modelem a slabým motorem je nožový let opravdu problém. Hlavní debaty se obvykle točí kolem těžiště. Dělal jsem několik pokusů se změnou polohy těžiště u mojí Extry a dával jsem na ocas až 400g olova. Tím jsem posouval těžiště asi o 6 cm. Na chování modelu v nožovém letu jsem téměř nezaznamenal změnu. Nutno však podotknout, že většina obřích modelů při plné směrovce a na plný plyn provede elegantní půlpřemet v nožovém letu. Korekce směrovkou nutné pro přímý nožový let se u mého modelu pohybují kolem 10-20°. Hlavním problémem nožového letu je ale bočení a přetáčení modelu. Touto nectností trpí prakticky všechny polomakety. O příčinách bočení by bylo možno dlouze diskutovat a já se domnívám, že hlavní negativní roli sehrává nesymetrické ofukování vychýlené směrovky a celého modelu při změně úhlu osy trupu vůči ose letu. Bočení a přetáčení je třeba eliminovat mixováním vhodných funkcí na vysílači. Většina moderních vysílačů je již přímo vybavena speciální dvojicí mixů pro nožový let. Jsou to následující mixy: Směrovka --> výškovka a směrovka --> křidélka. Seřízení je jednoduché – létáme nožové lety a pomocí velikosti mixů se snažíme nastavit model tak, aby při vychýlení směrovky neuhýbal a nevytáčel se. Obvykle je třeba seřídit levý i pravý nožák různě. Podle chování modelu v jiných obratech posoudíme, jestli mixer ponecháme natrvalo nebo jestli ho budeme zapínat pouze před výkruty a nožovými lety. Na posledním modelu zapínam mixery automaticky kniplem motoru při otáčkách přibližně nad 2 500.
6) Je-li model jakž takž seřízen, můžeme se zabývat nastavováním velikostí maximálních výchylek kormidel a průběhu charakteristik. Je to mnohdy věc zásadní a bohužel řadou pilotů podceňovaná. Základní recept platí: Snižovat výchylky tak dlouho, dokud jsme schopni zalétat všechny požadované obraty. Budeme překvapeni (zejména u výškovky), jak malé výchylky stačí. Maximální výchylky křidélek nám musí umožnit létání rychlých výkrutů a všech typů kopaných výkrutů. Výchylky výškového kormidla musí stačit pro přemety a oblouky při kolmých letech a to samozřejmě při různých rychlostech. Velké výchylky výškovky bývají třeba na vývrtku, ale většina pilotů je přepíná. Výchylky směrovky musí umožňovat bezpečné souvraty i s bočním větrem, nožové lety a kopané výkruty. Rovněž na vývrtku bývá vhodná větší výchylka, ale tu je možno přepnout společně s výškovkou. Velikosti výchylek pro 3D létání jsou samozřejmě někde jinde, ale to není předmětem tohoto pojednání.
S takto seřízeným modelem bychom už měli základní akrobacii zalétat.
Domnívám se, že to zatím pro začátek stačí a těším se na Vaše reakce a dojmy.
Autor: Michal Mikulec |
