Konečně jsem se dostal k napsání několika postřehů z dalšího závodu EAC, který se konal tentokrát v Rakouském Siegendorfu, asi 40 km od Vídně. Na závody jsem vzal svého kolegu, jednak abych nejel těch více jak 500km jedné cesty sám, jednak jsem chtěl, aby „přičichl“ k atmosféře. Přivítal nás dost silný vítr, který nakonec vše docela zkomplikoval. Nesmím zapomenout také na pořadatele, p. Hasse, okamžitě k nám běžel a musím říci, že vřelost přijetí mne pokaždé na Evropském poháru velmi těší.

Vít?zové a bodova?i

Už méně příjemné zjištění bylo, že hotel byl od letiště asi 35 km daleko a tak jsme se docela projížděli. Nakonec – modelářská plocha je velmi opuštěná a navíc umístěna těsně na hranici s Maďarskem – odhadem 300m přes pole byla hranice a pravidelná hlídka. Má to i své výhody. Zdejší modeláři svým provozem opravdu nikoho neruší.

Tak se nám ta naše „reprezentace“ poněkud rozpadá – to byla jedna z myšlenek po příjezdu. Po eufórii před řekněme dvěma, třemi lety, kdy nás jezdilo z Česka tak deset, tady jsme byli slovy piloti dva. Plus Jirka Navrátil jako bodovač. Dost slabé ne? Byl jsem docela sklíčený, zvláště po tom, co za námi začali chodit piloti a hlavně Klaus Dettmer, duchovní otec závodů, co se to vlastně stalo, že EAC Valašské Meziříčí bylo zrušeno. Fakt jsem to neuměl vysvětlit. Jednou stranou zase tak dobře německy neumím, druhou jsem ani pořádně nevěděl. K tomu těžká neúčast z naší strany… Ale dost nářků.

V sobotu se sešlo celkem 16 pilotů, hlavně přijel Dan Hrachovec (tedy s rodiči – pochopitelně), to byl ten druhý náš reprezentant. Píši reprezentant, i když neoficiální, ale přece jen naši vlast tak trochu reprezentujeme a to již několik let, možná by se mohl SMČR trochu zamyslet. EAC však není oficiální kategorií FAI, tak vlastně SMČR nezajímá. Po brífinku se začalo soutěžit a odlétalo se několik kol sestav. Od rána postupně začalo foukat a vítr během dne sílil a sílil. V pozdním odpoledni se podle mne létalo na hranici regulí, chvílemi za nepříjemného mrholení a zima byla, ani nemluvě. I pro 3-metrovky to foukalo tak, že během figur je vítr odnášel z pomyslné dráhy letu kam chtěl. Ale jinak jsou kluci vylétaní, neviděl jsem nikoho, kdo by měl jediný problém při přistání, což mimochodem mého kolegu docela fascinovalo. Večer jsme se přesunuli do blízkého, částečně rekonstruovaného statku, kde proběhl obvyklý banket s živou muzikou a večeří. A zase téměř tři čtvrtě hodiny na hotel – to se opravdu nepovedlo.

Ráno v neděli bylo hned jasné, že budou problémy. Uragán už v sedm hodin dával jasné tušení. Takže se první starty postupně oddalovaly vždy o hodinu, potom o další a tak pořád dokolečka. Kdo složil model, musel jej přikurtovat kolíky a provazy k zemi, jinak by ho vítr převrátil. Nakonec ve tři hodiny odpoledne piloti National hlasovali, zda se bude létat. Do jednoho jsme to odpískali a tak se výsledky počítaly ze pouhých dvou odlétaných kol v sobotu. International měl problémy větší, protože chyběla volná sestava a bez té se závod nedal hodnotit a byl by zrušen jako celek. Nakonec byl udělán kompromis: International odlétal v sobotu tři sestavy, takže se ta poslední vzala jako volná a počítala se s příslušným koeficientem do výsledků. To bylo správné rozhodnutí – jet několik stovek kilometrů na nic se nikomu nechtělo. První v této kategorii byl Elmer Gossel(CH), Jan Hlebaško(SK) vylétal 2.místo a třetím místo získal Gernot Bruckmann (A).

V kategorii National se na prvním místě umístil Dan Hrachovec (CZ), na druhém Helmut Hienz (D) a na třetím Stefan Vogel (D). Moje maličkost byla klasicky bramborová.

Co dodat. Celkem jsem zvědavý, kolik pilotů od nás pojede na závěrečný závod do Německého Schwandorfu. Zatím je naše letošní účast dost slabá a čert ví, co bude příští rok.