Modeláři na Nesvačilech

… co (a jak to) bylo

SETKÁNÍ PŘÍZNIVCŮ ELEKTROLETU

28. a 29. června 1997

Jaký byl AMPER FEST 1997? Třeba se mnou nebudou někteří souhlasit, ale myslím, že pěkný. Vyšlo totiž počasí, i když jen na dejme tomu 50 procent.

Páteční soutěž Sunrise-Sunset jsem musel s těžkým srdcem týden po uzávěrce přihlášek zrušit, protože se přihlásili jen Sedláčkové a Maďaři. Škoda, ale příště to už určitě vyjde. Sázím totiž na to, že v srpnu bude MS a tradiční týmy uvítají možnost ostré generálky.

V pátek ráno jsem cestou na toaletní záchod zahlédnul cosi nepatřičného u letištní čerpací stanice. Odhodil jsem propriety a po pár krocích zjistil, že asi deset metrů od čerpacích stojanů rozbili svůj stan maďarští kamarádi. Přivítání se odehrálo klidně, stejně tak vzali skutečnost, že tam se opravdu bydlet nedá. Odpoledne se na letišti objevily další stany, mezitím se mi podařilo vysekat přistávací plochu asi 40 x 50 m, Karel Zika instaloval techniku - a nebe se zatáhlo, aby se v zápětí otevřelo. Zhruba půldruhé hodiny se nedal vystrčit ani nos. Potom tam nahoře dostali rozum a rozpoutali nádherný večer. Poletovali jsme si, Slunce zvolna zapadalo, z lesů se pářilo, nerostly houby, ale stany na letišti. Fík otevřel restaurant a tak jsme si za šera dělali radost a občas se koukli od piva na éroplán, vznášející se v té kráse. Nakonec se letiště pokrylo peřinou z nízké mlhy a za chvíli byla tma tmoucí.

V neděli jsme se probudili do mlhy, takže jsem ze své vily vzal jen to nejnutnější a vydal se natáhnout přistávací pásy. Pořád doráželi další soutěžící - nakonec jich bylo sedmadvacet. Kmitočty vyšly docela dobře a tak rozdělení do skupin bylo vcelku rychlé. Horší to bylo s časoměřiči, ale díky pomoci Ivany Švecové a paní Veselé jsme mohli asi ve čtvrt na deset začít. To už bylo nad letištěm modro, vítr tak do jednoho metru - paráda. Po létech jsem si vyzkoušel, jaký je časoměřičský chlebíček. Pěkně tvrdý - zvlášť když praží puňta a nemáte nic na pleši... Soutěž vcelku odsýpala i díky mladému Luďkovi Zikovi, který tuším poprvé dělal hlasatele, ale rychle se rozkoukal a pak už to šlo jako po drátkách. Jako pěkně zrádná (buehehe) se ukázala nakrátko vysekaná plocha, po níž to skvěle klouzalo.

Éroplány létaly všelijaké. Kostkovic modely znáte asi všichni. Druhý Miklósz létal s nadupaným (na východní poměry) spíš průletovým modelem, Luboš Zalabák pak se stavebnicovou Lucy, k nejhezčím patřil fialový (či lila) sedmičlánek Bolka Veselého. K vidění ovšem byly i modýlky ryze rekreační.

Ať si říká kdo chce co chce, "enka" jsou pohodovou kategorií, zvlášť, když vyjde počasí. Přesto si myslím, že bychom měli vymýšlet něco nového, tedy kategorii, která by umožnila využití výhod elektropohonu. Na něčem prý pracuje Zdeněk Griebl, můj příspěvek (tedy aktualizovaný návrh pravidel kategorie EPK) najdete zde.
Než mi Fík stačil natočit zasloužené pivo, vrhly se dámy na počítání výsledků, Květa Ziková vyrazila do krámu pro nějaké věcné textilní (či spíš prádelní) ceny a zhruba po hodince oddychování a poletování jsme vyhlásili výsledky, předali poháry, pyžama a ponožky (ty pro každého). Veřejně se tímto omlouvám panu Alblovi a ještě jednou Jardovi Bartůňkovi za chybu.

Kolem třetí hodiny došlo k tomu, nač jsem se moc těšil: Rozprava pilotů před přeletem. Rozdali jsme mapy s vyznačenou tratí, kterou jsme s Karlem Zikou na poslední chvíli zkrátili z avízovaných 24 km na téměř deset - premiéra je přece jen premiéra. V kempu to vřelo, protože nikdo neměl k dispozici kabriolet a tak se vymýšlely varianty, jak z běžného automobilu model nejlépe řídit.

Startovní okno bylo od 15.30 do 16.30 hod. Jako první se vydal na trať tým Bety s pilotem Jirkou Švecem, sedícím v Rozárce (Opel Corsa) v zavazadlovém prostoru a courajícím nohy těsně nad silnicí. Svůj velký model Jirka chystal na Sunrise-Sunset, absolvoval s ním "enka" a po mírném dobití šestnáctistovek vyrazil na přelet. Druzí vyjeli (či vylétli?) strakoničtí, potom rychlíci z Lipenců a jako poslední profesionálové (výrobci a konstruktéři). Po asi deseti minutách jsme se pokoušeli dovolat Karlovi Zikovi na mobil. Po několika pokusech se to podařilo a k velkému (aspoň mému) překvapení se ohlásil ze vzdálenosti asi tří kilometrů od cíle. Ostatně za chvíli nastal vzruch a oživení v sále, protože se nad hangáry objevil plzeňský model a v zápětí za ním s houkáním dorazila Rozárka. Jirka Švec vysunul klapky a éro se důstojně sneslo do přistávacího prostoru. Neuvěřitelné: téměř deset kilometrů absolvovali za pouhých 24 minut!!! Ještě udivenější jsem byl, když za pár okamžiků dorazili strakoničtí a jejich výsledek byl jen o minutu horší. Oba týmy se přitom musely na trase potýkat s nástrahou, kterou jsem si ani pod vlivem alkoholu nevymyslel - v Zahořanech byla cesta zatarasena koňmi. Oba letěli celou trasu na motor, bez zbytečného zdržování vytáčením termiky. Na další dva týmy jsme čekali a čekali a čekali. Potom přišly smutné zprávy - oba měly krizovou situaci, během níž piloti ztratili vizuální kontakt s modelem, který se už nepodařilo obnovit. Rodina Ziků organizovala záchranné operace včetně hledání z Vivata. Jeden model (tedy zbytky) se najít podařilo, ten z Lipenců ale tuším nikoli. Škoda.

Poučení: Opravdu to příště bude chtít auto bez střechy, třímetrový model a početnější posádku. Kromě řidiče a pilota se ukázal být velmi důležitým pomocník-navigátor, sledující nejen mapu, ale i model. Na něm je vlastně režie letu. Za pořadatele potom slibuji, že všichni, kdo budou mít zájem, budou mít příležitost v koloně projet si celou trať, pochopitelně na sucho, tedy bez modelů. Napřesrok totiž poletíme již avízovaných 24 kilometrů. Určitě to půjde!

Sobotní podvečer a večer by nemohla vysílat veřejnoprávní ČT, ani kdyby chtěla: bylo to totiž modelářské porno. Klid, jasno, mír v duši, Ferdinand ve skle a mezi tím občas modely ve vzduchu. Přijel i Jura Tinka, jehož Gigant si poradil (i když tak akorát) s travnatou vzletovou dráhou a velebně šuměl nad letištěm - i velcí letci měli pokleslou čelist. O zábavu se starala Ivana Švecová - vyhecovala oba plzeňské Jirky (Švece i Bezděka) a ti se snažili. Jejich Švícka nejen krásně sviští vzduchem, ale umí podlétnout ohradník. Na na třetí náběžku (tedy pokus) i prolétnout pavilonem páně Zalabákovým. Jen průlet škodovkou Jardy Prskavce se ne a ne podařit. Na druhou stranu - ani škodovce se nic nestalo.

Že neznáte Švícko? To je podle mne hit letošní elektrosezóny. Kouzlo je v pohonné jednotce, plzeňském to vynálezu. Dva motory (prý do kamer) spojené převodem, céodvojkovou vrtulí a sedmi či osmi články 150 mAh či 275 mAh. Model má rozpětí tuším kolem 600 mm (nezeptal jsem se), je prostý, serva čím menší, tím lepší, regulátor JES 05. Vše je spojeno spoustou gumiček (včetně vrtule). Osm minut se nabíjí, osm minut potom motoruje. Krása. Komplet pohonnou jednotku (bez regulátoru, zato s aku) pánové nabízejí za lidovou cenu.

V neděli bylo sice hezky, ale příliš větrno. Aviatici dávali z věže rychlost větru od deseti metrů výše a tak se k létání odhodlal jen Tomáš Vítek se soutěžním modelem F5B, Jura Tinka se samokřídlem a ještě pár odvážlivců. Moc škoda, protože přijelo dost dalších lidí (diváků i aktivních elektroletců), kteří chtěli bavit a nechat se bavit, ale opravdu to nešlo. Po poledni jsme proto začali balit.

Díky všem, kteří přijeli a hlavně těm, kteří pomohli. Snad i příští rok...

Černá tečka: Nemáte někdo spojení na vousatého Pražáka s kombi škodovkou, blondýnkou a asi desetiletou dívenkou? Měl model Pátek třináctého, který v sobotu ráno během seřizování zrušil. Uvítám jakékoli informace.

Vladimír Hadač