Král vzduchu
František MALKOVSKÝ

Avia BH-21 - autor: J. Velc (pravděpodobně)

Články o Františku Malkovském:

Malkovský jest mrtev.

Šedivé, těžkopádné letouny stojí jakoby unuděny na seschlé louce. Prapory a  vlajky. Důstojníci baví se s pány, kteří mají buď pořadatelské pásky nebo fotoaparáty. Bílé blůzy s červeným křížem působí rušivě; tlumítko na houslové kobylce. Ale to patří k leteckému meetingu.

Vítr vrtule opře se do mého klobouku — to někdo dává plný plyn — brzdící špalíky odletí. Jiný stroj se poskokem otáčí, tu druhý již jde vzhůru.

Štkpt. Malkovský se opírá o rozhlasovou budku. Rozmlouvá se smíchem se dvěma dámami, pravou ruku v kapse. Tu přichází tlustý pán s ohromným sombrerem, Malkovský zdraví; potřesení rukou a sombrero usedá mezi četné hosty.

Jeden aparát právě přistává. Skákající mužstvo, funkcionáři utíkají, kinooperatér zaostřuje — pak toho ale nechá. Někdo vleče 15 tisíc letáků, které budou shozeny. Kdosi volá po kousku kůže, snad pilot ji upotřebí za trychtýř na benzin.

Malkovský stojí u Phillipse, směje se.

Haló — tři aparáty najednou nahazují motory. Bouře. Tráva je jako slehnuta.

Onen malý šedivý jednoplošník přede mnou leží ve větrné dráze dvou vrtulí — nyní groteskně poskakuje. Musí býti přidržen, dokud ti vpředu neodletí. Zase to skákavé točení, zase do trávníku opřené nohy mužstva na konci každého křídla. Zase bláznivé ječení motorů, kdyby jen mohly už vyraziti!

Motory mají 6, 8 nebo 12 cylindrů a v každém tolik a tolik koňských sil. Jsou zmámeny benzinem, ostrým vzduchem zde nahoře, točivou hrou světel na vrtuli a  vědomím své síly. Řvou.

Řvou také proto, že člověk, který nyní nastupuje v overallu plném olejových skvrn, je tak sláb a přece je spoutává. Hraje si s nimi, vysmívá se jim.

Ale pak, když člověk přidá plyn, a ještě více, až tráva si zcela lehne a jen docela slabě se chvěje — pak jest řev zcela jiný. Pak je to jásání, smích. Řinčivý smích.

A hned nato táhnou je vrtule k nebi.

Malkovský jde kupředu, já právě natáčím nový film do komory. Stůjte, pane štábní kapitáne! Ale již je daleko vpředu. Nevadí. Neuteče mi. Před tím jsem viděl dvě dívenky s květinami v slavnostní kanceláři. Jsou jistě pro Malkovského. Až je dostane, bude ještě dosti času na snímek.

Jeho stroj stojí skryt za šedivým jednoplošníkem uprostřed pole. Červený dvojplošník Malkovského. Je v něm skryta jakoby úcta, takové vzhlížení vzhůru k tomu štíhlému muži, jejž nazývají králem vzduchu. A je v tom dobrá porce pravé, zářivé pýchy, když svobodník vedle mne ukazuje četníkovi: "To je Malkovského."

Horské hřebeny kol dokola se černají lidmi. Ztuhlé zdi. Nejlacinější divadelní kukátka i Görz x 6. Při tom stále ještě chrlí omnibusy chvějící se zástupy, jež se rychle blíží. Letáky se třepotají dolů. Dětské balónky s pozdravy vznášejí se vzhůru. Pozdravy do neznáma, snad osudu. Jeden zůstal viseti na telefonním drátu. 5 vteřin po startu. Již naplněný osud.

Phillips dělá tučnou reklamu, velké zařízení, auto s rozhlasem. Ing. Buxbaum je silně zaměstnán. Zesilující lampy žhnou. "Haló, šofér Meier z Drážďan má okamžitě přijíti k autu." "Haló, handicap je skončen. Haló" — lampy žhnou. Pak zpívá z desky Richard Tauber.

Venku síťují na bílém padáku.

Haute volée z Karlových Varů na čestném místě. Jednoduché řady židlí, ale bere se to sportovně, prostě — smích, dobrá zábava. Gen. ředitel Hass z hotelu Imperial zdraví starostu karlovarského Jakoba. Žurnalisti debatují vzrušeně s  ředitelem lázní Gitschnerem; člen městské rady Siegl usedá vedle dra. Dunovského do první řady. Světlé toilety a radost.

Venku jsem napočítal dva Rolls-Royce "GB" a "NL", jednoho Mercedes-Benz SSK, dva SS, jeden Cord Auburn-Cabriolet, jeden Sedan, tři Lincolny a 4 Maibachy, dva z nich dvanácteráky. Na obejití parkujících aut je třeba 10 minut, a to stojí těsně vedle sebe.

Padák s figurou hladce přistál. Pět těžkých letounů svrhlo pseudobomby: slabé bouchnutí a bílé obláčky. Handicap je u konce. V programu stojí:

Od 17 hodin do 17.30 start štkpt. Malkovského: předvedení závodní sestavy letecké akrobacie.

A tak Malkovský vzletí, červený dvojplošník je přítelem člověka, jenž v něm sedí. Je jako velký, hloupý bratr, který rád dělá to, co malý chce.

Malkovský dělá kličky. Zůstává stále těsně nad letištěm, točí se, obrací, motor se směje. Při třetí kličce směje se i Malkovský, je dosti nízko a mává nám dolů. Vedle mne stojí někdo, jenž zná Udeta, má nudu v očích: "To nic není!" "Počkejte," povídám.

Tu již Malkovský dělá svůj první looping. Graciosně vyrovnává, jakoby podle dobrého, obloukového pravítka. Hučí vzhůru, looping, looping — obrací se.

Stoupá prudkým úhlem k slunci. Převrací se, looping, jednou, dvakrát — čtyřikrát. Jest právě nad námi, stoupá, letí na zádech, obrací se, letí dva, tři, kolik okruhů hlavou dolů.

A vždy znovu, vždy znovu to veselé dunění, jak stoupá k slunci. Jasná oblaka stojí na nebi a Malkovského červený aparát jako ostrý kříž uprostřed.

Již 25 minut od jeho vzletu. První zaraženost ustoupila pyšné radosti. Ten vedle mne, co zná Udeta, povídá nadšeně: "Ten něco umí!" Všichni kolem mají rozesmáté oči: "Ten něco umí!" Kdosi povídá: "Potřeboval bych cognac." Smích: "Ty přece nesedíš ve stroji." A se smíchem odpověď: "Právě proto."

Malkovský nepotřebuje cognac. Visí hlavou dolů nad námi, nyní letí do výše, přímo jako svíčka vzhůru. A řítí se závratně dolů, přejde do rovnosti, vyšroubuje se kolem vlastní osy dopředu. Postaví osu letounu šikmo ke směru letu, letí však rovně dále. Kombinuje tento trik s pohybem. Nyní je stroj jako ušlechtilý kůň, který jede vysokou školu: vpravo, vlevo, vpravo, vlevo, v  nejlepším taktu.

A zase klička ukončená linií jako krásná ženská paže. Zpět k nám.

Dolů, doli mává, obrací se, zase kyne, vzlet do výše, looping, vývrtka, dolů, dolů — příliš hluboko--

Ticho srdce!

Cítím, že nemám kapky krve v obličeji; vidím, jak vojáci se snaží zadržeti obecenstvo, které utíká — běží a křičí. Někteří pláčou, mě dusí v hrdle. Pak učiním několik kroků kupředu — ale vím, že nyní nemá nic smyslu. Neboť Malkovský je mrtev.

Nade mnou vlají prapory ve větru. Bolí, že ještě tak plápolají jako před 60 vteřinami. Chtěl bych je stáhnouti na půl žerdi.

Sedláci, jimž patří pole kolem místa neštěstí, budou naříkati. Nenajdou jediného stébla, tisíce lidí je pošlapalo.

Stroj leží se zlomeným trupem smutně, bez pomoci. Přijde komise, sepíše protokoly, bude rekonstruovati.

Nechte toho. Je to příliš smutné. A beze smyslu.

Malkovský je přece mrtev.

Z "Auto, Markt" ve Františkových Lázních.

Lajos Meixner

Letec, časopis MLL, 1930

Sken: Marcela Šaffková

Zpět